Co to jsou peníze?

Fenomén peněz

Již od pradávna peníze prostupují životem lidským. Historicky byly a jsou spojeny s touhou po moci, příčinou mnoha válek, nepokojů, přepadávání a drancování, ale zároveň byly impulsem k zámořským objevům či rozvoji obchodu. Pamatují na ně i lidová pořekadla a rčení (čas jsou peníze, peníze až na prvním místě, pro korunu si nechá vrtat koleno, aj.), v pohádkách se šťastným koncem bývají odměnou pro chudého Honzu či jiného reka, čímž ztělesňuji sny jejich čtenářů o úspěšném, spokojeném a pohodlném životě.

Ale co jsou vlastně peníze?

Peníze nemusí nabývat notoricky známé podoby dnešních bankovek a mincí, ale mohou jimi být jakékoliv komodity, cenné papíry či jiná aktiva, pokud bude zajištěna jejich všeobecná přijímatelnost. Obecně je možné říci, že cokoliv může býti penězi, jen když to ekonomické subjekty akceptují při platbách za zboží, služby či splácení dluhů1. Konkrétní podoba peněz byla a je reflexí reálného života v různých etapách historického vývoje, tu soudobou nevyjímaje.

Odbornější definice strukturuje dnešní pojetí peněz do měnových agregátů, označovaných M1, M2, M3 atd. Čím vyšší číslo, tím širší vymezení toho, co lze nazývat penězi. Zatímco měnový agregát M1 je tvořen bankovkami a mincemi (= hotovostní oběživo) a vklady na běžných účtech, měnový agregát M2 navíc obsahuje i vklady na termínovaných účtech, M3 je dále rozšířen o vklady v cizích měnách apod.

M1 = hotovostní oběživo + vklady na běžných bankovních účtech
M2 = M1 + vklady na termínovaných bankovních účtech2
M3 = M2 + vklady v cizích měnách

S jistým zobecněním je tak možné peníze rozdělit jako hotovostní a bezhotovostní (= žirové), přičemž hotovostní formu lze bez problémů přeměnit do bezhotovostní (například uložení bankovek či mincí na bankovní účet) a naopak. Avšak zatímco hotovostní peníze může emitovat pouze centrální banka (či v případě ražby mincí i ministerstvo financí), ty bezhotovostní emitují i jednotlivé komerční banky ve formách různých zápisů na účtech v případě vkladových či úvěrových operací.

Jaká je podstata peněz?

Již z období antického Řecka jsou známy dva odlišné pohledy na charakter podstaty peněz, přetrvávající další staletí až dodnes. Řecký filosof Platon hovořil o tom, že pro hodnotu peněz je nezbytná garance státní moci, protože peníze nejsou komoditou, ale státním symbolem a tak mohou být vyrobeny z čehokoliv. Jeho žák Aristoteles však nahlíží na peníze jako na všeobecně přijímaný ekvivalent v procesu směny a mají-li vyjadřovat ceny zboží a realizovat směnu zboží za zboží, není a nemůže být lhostejné, z čeho jsou vyrobeny a pro jejich vlastní hodnotu jsou určující drahé kovy. Oba názory jsou historickou praxí doložitelné, ten Platónův v podstatě koresponduje s dnešním pojetím peněz.

Zlaté a stříbrné mince lze považovat za historicky první peníze. Zlato i stříbro mělo pro ražbu mincí ideální vlastnosti, co se kujnosti, relativně snadné dělitelnosti a stálosti tvaru týče. Mince se běžným používáním neopotřebovávaly a měly relativně vysokou hodnotu díky omezenému množství a nesnadné dostupnosti drahých kovů. Tehdejší panovníci měli na ražbu mincí monopol, popřípadě jej provozovala na základě pronájmu jiná osoba, která tak zajišťovala státní pokladně nemalé příjmy. Reálně pak jen zřídka kdy nastávala situace, kdy bylo dlouhodobě v ekonomice větší množství peněz, než byla jejich skutečná potřeba k provádění transakcí, a tak ani obava z inflace tehdy nevyvolávala vážnější obavy. Pokud přeci jen nastala situace, že se v oběhu vyskytl v daný okamžik nadbytek peněz, část jich byla víceméně samovolně stažena do tzv. pokladu, a naopak do oběhu byly peníze z pokladu uvolňovány tehdy, převýšila-li ekonomická potřebnost jejich aktuální nabídku.

Přesto však s postupem času docházelo nejprve k doplňování, později k nahrazování těchto plnohodnotných mincí neplnohodnotnými mincemi a bankovkami3, a to z několika důvodů. Jednak docházelo k záměrnému ochuzování přítomného drahého kovu v mincích, což mimo jiné snižovalo podněty k jejich držbě jako pokladu a hodnota pokladu jako takového klesala. Druhým důvodem byly častá válečná tažení a rozmařilý život šlechty, což se dokonale odráželo na stavu státních pokladen, zejících prázdnotou. A v neposlední řadě rozmach výroby, obchodu a peněžní směny narážel na bariéru v podobě nedostatkovosti drahých kovů pro měnové účely.

Prvními papírovými penězi, které v oběhu doplňovaly plnohodnotné mince, byly státem emitované státovky. Oproti zlatým (či stříbrným) mincím měly jednu nespornou výhodu v podobě flexibilnější a levnější emise. Státovky se do oběhu dostávaly zejména tehdy, potřeboval-li panovník vylepšit bilancí státní pokladny či zajistit financování válečných tažení. Jednalo se tedy o státem emitovaný dluhopis, který panovníkovým slibem garantuje pozdější splacení dlužné částky. Jelikož se státovky těšily daleko menší důvěře, než zlaté mince, byla jejich držba zajištěna tzv. nuceným oběhem, v mnohých případech spojená s hrozbou žaláře či hrdelního trestu. Stát tak například vyplácel své zaměstnance částečně ve zlatých mincích a částečně ve státovkách, rovněž existovala povinnost platit daně zčásti státovkami. A tak je každý subjekt prostě přijímat a držet musel, ačkoliv se v mnohých případech jejich zpětného proplacení nedočkal. Válečná tažení, permanentně zdecimované státní pokladny a jejich krytí státovkami vytvářely příznivé podmínky pro nárůsty cenové hladiny, v mnohých případech končících státními bankroty. Toto vysoké nebezpečí v pozdějším období vedlo k zákazu emise státovek v drtivé většině zemí.

Vznik bankovek je spojen s rozvojem kapitalismu. Narůstající objemy produkce byly v kontrastu s omezeným množstvím plnohodnotných mincí. Potřeba finančních prostředků při realizaci výroby byla doplněna obchodními směnkami, jejichž splácení ve stanoveném termínu podnikatelé garantovali svým majetkem a v případě nesplacení byly soudně vymahatelné. Jednalo-li se o věrohodného a známého emitenta, mohl ji majitel směnky (= věřitel) použít jako platidlo u jiných podnikatelů.

Rostoucí obliba směnek postupně pronikala i do bankovního sektoru. Banky od vlastníků odkupovaly směnky za své vlastní bankovky, které byly na rozdíl od směnek považovány za věrohodnější díky širším a dostupnějším informacím pro veřejnost. Výhoda odkupu směnek byla jak na straně banky tak na straně vlastníka směnky. Majitel směnky nemusel čekat na dobu její zralosti a proplacení dlužné částky získal okamžitě v bankovkách v požadované struktuře. Banka odkupovala směnky za stanovenou prémii, dnes označovanou termínem diskont, a v den jejich splatnosti (= zralosti) žádala emitenta směnky o splacení dlužné částky. Neměl–li dotyčný patřičné finanční prostředky, byl soudně sankcionován.

Kromě odkupu směnek se bankovky dostávaly do oběhu i jinou cestou, a sice odkupem zlata a stříbra bankami. Bankovky tak byly kryty kovem (= zlaté krytí) nebo obchodními směnkami a de facto majetkem podnikatelů. Banka tak nemohla do oběhu vydat ničím nekryté bankovky, jelikož v oběhu v zásadě nemohlo být větší množství peněz, než to, které odpovídalo odkupům drahých kovů či obchodních směnek. Z dlouhodobějšího hlediska tedy nehrozil nadbytek emitovaných, a tedy nabízených peněz, způsobujících zvyšování cenové hladiny.

Inflační nebezpečí začalo býti aktuální v souvislosti s plněním funkce bank jako přijímatelů vkladů a poskytovatelů úvěrů bez stoprocentního krytí zlatými rezervami. Poskytované úvěry byly vítaným příjmem každé z bank a stále rostoucí požadavky v oblasti úvěrů vedly k povolení jejich neplnohodnotného krytí. V praxi tak banky nemusely do určitého objemu bankovek krýt jejich emisi zásobami zlata vůbec, nebo byla povolena emise takového objemu bankovek, který ve stanoveném procentu mohl tyto zásoby maximálně překročit.

Postupné snižování zlatého krytí a uzákonění výhradní emise bankovek centrálními bankami finišuje do dnešní situace, ve které dominují papírové bankovky, mince vyražené do bezcenných slitin a bezhotovostní peníze v podobě zápisů na bankovních účtech. Peníze jsou výhradně neplnohodnotné, nejen že nejsou ze zlata (či jiného drahého kovu) vyrobeny, ale nemají ani zlaté krytí4. Bankovky pronikají do oběhu přes systém komerčních bank prostřednictvím hotovostních úvěrů poskytovaných centrální bankou. Emise bezhotovostních peněz probíhá formou poskytování bankovních úvěrů nebankovním subjektům5. Peníze se mohou dostávat do oběhu i případným nákupem státních či dalších cenných papírů a připustíme–li, že v souvislosti s chronickými deficitními stavy státních pokladen a s rostoucím státním zadlužením mohou být nakupovanými cennými papíry státní dluhopisy, nabízí se závěr, že dnešní peníze mají v zásadě dluhovou podstatu bez zlatého i obchodního krytí. Je statisticky zjistitelné, že nejvýznamnější formou emise peněz jsou podnikatelské úvěry, nemalou roli hrají i úvěry státu (zajištěné státními cennými papíry) a nevídaný rozmach zažívají v souvislosti s rozvojem bezhotovostních operací i spotřebitelské úvěry v různých podobách. Díky tomu mohou dlužníci realizovat jimi požadované transakce, aniž by v inkriminovaný okamžik disponovali dostatečnými prostředky.

A zatímco v případě zlatého krytí nehrozí výrazné a dlouhodobé vychýlení emitovaného množství peněz od reálných transakčních požadavků, u neplnohodnotných peněz díky jejich relativně snadné emisi toto riziko existuje a proto existuje i prostor pro měnovou politiku centrální banky s nutným požadavkem její politické nezávislosti. Nebude-li tento požadavek na měnovou politiku splněn, obzvláště v dnešní době rostoucích veřejných deficitů a státních zadlužení, může nastat vážný problém v podobě hrozící inflace.

Autor:
Ing. Michal Mirvald, Ph.D.
Vysoká škola ekonomická, Praha.


1 Kromě prostředníka směny plní peníze i funkci zúčtovací jednotky (= vyjadřují ceny ostatního zboží, služeb, pohledávek, závazků) a funkci uchovatele bohatství ( jsou například součástí bohatství domácností v podobě úspor).
2 Měnový agregát M1 bývá označován jako úzce definované peněžní zůstatky, měnový agregát M2 jako široce definované peněžní zůstatky.
3 Odborně se hovoří o demonetizaci zlata (či stříbra)
4 V srpnu roku 1971 byla ukončena směnitelnou poslední měny za zlato, jímž byl americký dolar.
5 blíže článek
Dluhově kryté peníze

 

..

  2010 © MAXMETAL s.r.o. Všechna práva vyhrazena.

Kontaktní údaje:
Email: maxmetal@maxmetal.cz,
Tel: +420 581 696 659
IČ: 28595599
DIČ: CZ28595599
 
 

Maxmetal s.r.o.

Investiční zlato a stříbro v Praze a na Moravě

Otevírací doba:
PO - PA: 8-16

telefon:: 604 821 006